Na dny 26.9. - 27.9. jsme se rozhodli opětovně uskutečnit dvoudenní výlet na Krkonoše. Všichni jsme doufali v lepší počasí než loni (ne že by někomu z nás vadil déšť a mlha, ale přeci jen jsme radši, když vidíme, kam jdeme).
V sobotu na 7.46 byl naplánován odjezd do Jelenie Gory. Autobus měl zpoždění, proto jsme se začali bát, že nestihneme vlak. Ale stihli jsme ho a to díky ochotnému panu řidiči, který nás dovezl až k vlakovému nádraží. Odtud jsme za 3 zloté byli přepraveni vláčkem do Trzcinska.
Po 10 minutové jízdě nás vlak vyplivl v neznačené pustině. Špatně sice nevypadala, ale báli jsme se. Pohled na rozpadlý rozcestník nám odvahu nepřidal! Překonali jsme strach a vydali se do končin nám neznámých. Pro udržení naší fyzické kondice jsme chodili z jednoho kopce na druhý a zpět pod záminkou hledání cesty. Dokonce jsme objevovali místa jako Sokolí skály a vyhlídka u Sokolí skály. A ve chvíli, kdy jsme si připadali fyzicky natolik schopní vyjít každý kopec, jsme šli dál.
Přes hory, doly, hluboké řeky, pole, louky, lány jsme došli do "Myšlakovic" na super extra asfaltku. Tady jsme vyčkávali na bus, kterým jsme později skutečně odjeli směr Karpacz Gorny. Vystoupali jsme moc hezky a odtud to byl už jen skok k "Malemu stawu" a chatě "Střecha Akademiczna".
Chata nás velmi mile překvapila. Připraveni na vše, jen ne na to, že by to mohlo vypadat tak skvěle. Ultra moderní sprchy, teplá voda (VŠUDE), vymalované pokoje (ten náš - ženy nechrápající a nečůrající) a kouzelný výhled obohacený večerním ohňostrojem. V chatě též vařili typické polské speciality, kterým jsme ani my neodolali. Po večeři jsme se odebrali do našich pokojů a šli na kutě (tedy jak kdo, pokoj č. 105 měl rozjetý celkem slušný mejdan).
V 7.00 ráno nás probudilo krásné horské počasí. To jest jasno a dole v údolí mlha. Někteří neodolali a hned po probuzení šli na malou procházku. Údajně bylo slyšet i troubení jelenů.
Po snídani z našich vlastních zásob jsme vyrazili na cestu, ale ne hromadně. Dva členové naší výpravy vyrazili už za svítání a pár dalších se odpojilo později. My zbylí jsme se rozloučili s panem Jirákem a paní Kynclovou, kteří nás včera (marně) doháněli autem a vyrazili též.
Cíl byl více než jasný - nejvyšší hora ČR - Sněžka. Na vrcholu jsme stanuli něco málo před desátou a kochali se nádhernými výhledy. Luční bouda, Černá hora, Ještěd a plno dalších. Po důkladném zdokumentování a nasvačení jsme se vydali dolů.
Cesta vedla tradičně přes Luční boudu, kde jsme si zakoupili (pouze někteří z nás) výborné domácí borůvkové koláče. Dále naše kroky vedly dolů z kopce, údolím Bílého Labe. Cesta byla strmá, kamenitá, ale odměnou byl nádherný pohled na Bílé Labe. Došli jsme do Špindlu a přes Vrchlabí a Jílemnici jsme se busem dopravili do Desné.
Zapsaly: HEJ
