Tentokrát jsme vyrazili trochu dále od domova. Výlet byl naplánován sice jen pro výletu chtivé dospělé, ale našli se i čtyři malí odvážlivci. Jak pravila nástěnka, jelo se do Semil. Po vylodění se z vlaku, vedly naše kroky k mapě. Kdo by se domníval, že se pouze podíváme na předběžný plán trasy, tedy že půjdeme po modré do Lomnice nad Popelkou, mýlil by se. Trasa, vedoucí směrem Na Poříčí, Slanou, přes Pohoří a Nové Dvory směrem do Lomnice nad Popelkou, by byla příliš jednotvárná, a tak se plán bleskově změnil. Naše kroky vedly na Světlou, Hořensko, Tuháň, Rváčov, přes vyhlídku Bedřicha Smetany, Marcínov a pak už hurá do Lomnice n./ P.. I pro mnohé zkušené turisty byla tato inovace novinkou.
Z nádraží jsme vyrazili v ostrém tempu, které jsme udržovali v průběhu celé cesty. Zhruba po dvou a půl hodinách chůze se začaly ozývat první hlasy toužící po svačině. Nebyly vyslechnuty hned. Místo, které však bylo vybráno mnohem později, za to čekání stálo. Po vyjití pár schůdků se nám před očima rozprostřel plácek, který měl všechno. Od laviček a stolů až po autobusovou zastávku s nabídkou občerstvení. Vytáhli jsme zásoby a s chutí se do nich pustili. Ani tentokrát jsme nebyli ochuzeni o výborný dezert, tentokrát s ořechy.
Po vytoužené občerstvovací pauze jsme vyrazili dál. Terén byl členitý a rozhodně si nikdo nemohl stěžovat na nudné okolí. V jednu chvíli jsme se ocitli na místě, ze kterého bylo vidět Krkonoše, konkrétně Sněžku, i Trosky. Výhled byl kouzelný.
Naše kroky neomylně vedly do Lomnice. I tentokrát jsme našli cukrárnu, abychom nabrali síly na zpáteční cestu. Na první pohled by se mohlo zdát, že právě cukrárna byla zlatým hřebem výletu. Ale nikoli. Tím se stalo čekání v Železném Brodě na přípoj do Tanvaldu.
V čekárně jsme si chtěli ukrátit dlouhou chvíli, a tak se hrály hry. Největší úspěch, zejména u dospělých, měla hra na „rychlého králíka“. Děti se brzo do hry vpravily, ale dospělí měli občas zmatek v tom, co které zvíře má předvádět. Největším oříškem byl právě králík. U dětí zase vyhrála pantomima, kde měly předvádět povolání. Několikrát jsme tak měli poznat policistu, dřevorubce, nebo hokejistu. Hry byly ukončeny příjezdem vlaku a naše čtrnáctičlenná skupinka se nalodila a vyrazila směr domov.
Domů jsme dorazili po půl šesté s pocitem příjemně strávené soboty.
zapsala Andrea K.
fotky z výletu zde [2]